Děti začínají tím, že své rodiče milují, později je kritizují a zřídkakdy, pokud vůbec někdy jim odpouštějí
Leč neznám autora tohoto tvrzení a ani doposud nejsem obtěžkán rodičovskými povinnostmi, dovolím si s uvedeným výrokem nesouhlasit. Člověk, který toto vyslovil, byl zřejmě příliš poznamenán svými vlastními zkušenostmi, jinak si to ani nedokážu představit.
S první částí, v níž se zmiňuje láska rodiče a dítěte, se dá jednoznačně souhlasit. Od našich otců a matek dostáváme již od útlého věku jejich nejhlubší cit a lásku. Nezáleží na movitosti rodiny. Zkrátka každý rodič má svého potomka rád. Naopak, ze strany dětí, už tu může být jistý problém s hloubkou a podstatou těchto emocí. Ratolest, které se může splnit, a také splní, všechna hmotná přání, která jí rodiče vidí na očích, svou maminku a tatínka také jistě miluje, ale často trochu jiným způsobem než potomek, kterému se dostává spíše osobní než hmotné pozornosti.
Lidská osobnost se během života vyvíjí různým směrem. Při tomto procesu velmi záleží na okolí, na výchově, na tom jaké vzory kolem sebe mladý člověk vidí. Už pouze díky těmto předpokladům nemohu zásadně akceptovat druhou část výroku. Mnoho potomků se v určité fázi života dostává se svými rodiči do konfliktních situací, které mohou vyvolat kritiku z jedné i druhé strany, ale to určitě neplatí v každé rodině. Starší a zkušenější rodiče mají pochopitelně více životních zkušeností, a tak se nám snaží pomoci, avšak často máme, my mladí, na věci opačný pohled. Na druhé straně jsou i tací, kteří rádi přijmou pomocnou ruku a k rozepři vůbec nedojde. I tak se ale podivuji nad tím, že nahlížíme na rozpory jako na počátky nějakého obrovského konfliktu. Pře se přeci vedou například i při sportovních kláních, také kamarádské vztahy jsou často zatěžkány zkouškami podobného charakteru a i v nejlepších manželstvích se čas od času objeví dny, kdy vzduch v domě zhoustne natolik, že by se dal krájet. Konflikty jsou prostě nedílnou součástí našich životů. Určitě bych jednoduše neházel všechny děti, potažmo i celé rodiny, do jednoho společného pytle.
No a co se týče poslední části, zde se domnívám, že sám autor měl spíše na mysli sloveso děkují, než odpouštějí. Co bychom měli rodičům odpouštět? To, že se snažili o naši nejlepší přípravu do života, o kterou se mimochodem budou snažit ve stejných rolích i další generace, nebo snad občasné chyby? Vždyť jsme přeci pouze lidé a chyb se nikdo nevyvaruje. A i kdyby bylo co odpouštět, myslím si, že nakonec dostatečně zmoudří a odpustí případně i ty nejhorší prohřešky.
Závěrem bych si snad pouze přál, aby nikoho z mého okolí jeho ratolest nekritizovala, ale spíše zahrnovala upřímnou láskou a neustále svým rodičům děkovala za to, co dobré pro ni dělají.
© Dušan Šustr