Ředitel, který porozumí
Psal se rok
Neomluvitelnou chybu si kdosi uvědomil teprve týden před odjezdem na výlet. Čiperka, ryšavý středopolař fotbalové reprezentace do dvaceti let, ihned protestoval, že pokud se v dostatečné míře nezajistí kvalitní zpravodajství v průběhu šampionátu, zůstane doma. Zprvu se zdálo, že ve své osamocené rebelii neuspěje, ale v momentě, kdy si na svou stranu získal kromě široké masy spolužáků a spolužaček, také trio profesorů, vybraných jako dozor při branném kurzu, musel ředitel gymnázia, Ing. Fišta přislíbit určitou nápravu. Řídící byl spravedlivý a chápavý muž pevných zásad, který když něco slíbil také to splnil. Z toho důvodu nechtěl majitele areálu, v němž jsme již příští týden měli uléhat na pohodlné slamníky, žádat o přesun termínu. Snažil se obvolat oba seriozní , později i jeden méně seriozní hostinec, a vyptával se, zda by bylo možné, abychom v zakouřeném, leč fotbalovým fanouškům zaslíbeném místě, sledovali naše ,,mače“. Avšak všechny pokusy selhaly, někde prý štamgasti nesnášeli neznámé lidi, jinde prý nemají ani televizor.
Ráno 23. června naše třída odjela do sedmdesát kilometrů vzdálených Škaredic, malé horské dědiny, blízko které se rozprostírala naše stanová osada. Čas kvapil velmi rychle a vůdce naší fotbalově-odborové skupiny začínal kynout jak maminčino těsto na makové buchty. Hodinu před výkopem se stále nic nedělo a ani jeden z trojice profesorů Mrkvička, Šťourálek a Pěnkava nedostali od svého nadřízeného ohledně dnešního čtvrtfinálového utkání s Portugalskem žádné instrukce. Skupinky odvážlivců se již chystaly k pochodu na nejvyšší kopec v okolí, odkud by snad zachytily alespoň pár zbloudilých radiových vln, které mohly uhasit naši fotbalovou žízeň. Jenže náhle se tu objevil Ing. Fišta ve svém zeleném bakelitovém miláčkovi, k jehož zádi byl připojen vozejk s malým, leč jak se později ukázalo, dostatečně výkonným generátorem. Když ředitel vyndal z útrob svého vozu také černobílý, ale plně funkční televizor, všem svitlo. Generátor spokojeně odbafával spálené palivo, Orava zářila do tmy klubovny a všichni napjatě sledovali dramatické souboje na šedivém trávníku.
Alespoň takhle mi o tom všem, po mém příjezdu z ostrovů, vyprávěl náš Čipera. Na oplátku jsem pak vylíčil o pocitech, které jsem na vlastní kůži zažíval, když se zaplněným stadionem Villa Park v Birminghamu nesly úvodní tóny české hymny.
© Dušan Šustr