Sportem ku zdraví, nebo k trvalé invaliditě?
Uvědomuji si, že kromě kopané se v naší společnosti stále větší oblibě těší i další sportovní odvětví, ale osobní zkušenost mi radí, abych se na tuto otázku podívalo pohledem aktivního fotbalového hráče.
Fotbal je fyzicky velmi náročná hra. Běhat 90. minut za bílým kulatým nesmyslem stojí doopravdy hodně sil. Nehledě na to, že je zapotřebí používat také hlavu, a to nemyslím jen na hlavičkové souboje.
Mnohem horší je další skutečnost, totiž že tato hra patří mezi kontaktní dynamické sporty. Neviděl jsem ani jeden zápas, kdy by byla nouze o osobní souboje, ať už více či méně férové. Samozřejmě z toho plynou také lehčí či těžší zranění, výrony kotníků počínaje a otevřenými zlomeninami konče. Ale tahle poranění jsou jen krátkodobé šrámy, které čas zahojí, nebezpečnější jsou nezvratná opotřebení kloubů, která se naplno projeví až ve stáří. Tak třeba můj děda, hrával prý také kopanou a nejmíň čtyřikrát měl problémy s kolenem. Dneska se po prostorném dvorku belhá pouze díky vydatné podpoře malé hůlky. Sprostě přitom nadává, že se na ten fotbal nevykašlal. Organismus se sice opotřebovává, ale i přesto tvrdím, že platí: Sportem ku zdraví.
Proč? Pokud člověka jeho aktivita těší a má z ní radost, pak přebolí i ty největší šrámy a všechna zranění se léčí mnohem rychleji. A pak taky, žijeme pravděpodobně jenom jednou, tak proč nevyužít potenciálu, který nám dala do vínku příroda.
Jenom jsem zvědavej, kdy se můj bratr, také fotbalista, opět rozběhne po zeleném pažitu. To víte, rehabilitace po operaci menisků přeci jen zabere nějaký ten čas.
© Dušan Šustr