Všehochuť zeleného trávníku...

Odhlédnu-li od již zmíněného problému, který se týkal názvu stránky: zelenytravnik, tak mě napadá velká spousta vysvětlení, proč mě fascinuje zrovna toto slovní spojení.

Prvním důvodem je bezesporu to, že zelená barva je krásná, uklidňující a plná života. Když si uvědomíte, že snad všechno co roste ze země má zelenou barvu, je to vážně tak trochu barva života a svěžesti. Je to také barva příjemná na oko, říká se, že pokud má člověk unavený zrak, měl by se podívat na něco zeleného, nemyslím tím rozhodně Zelenou od firmy Božkov, ale myslím tím například zelený trávník či zelenou rostlinu. Vemte si třeba takové lístky na stromech, smutnou a pošmournou zimu pokaždé střídá veselé a progresivní jaro, jaro plné zelené barvy všech možných odstínů.

To že mě fascinuje zrovna zelený trávník je dáno mnoha skutečnostmi. Na prvním místě mě určitě ovlivňuje skutečnost, že hraji fotbal, běhat po čerstvě posečeném hřišti je prostě paráda, obzvláště výživné je pak do takového příjemného mechu padat po prohraných soubojích. Další silným zážitkem, který ve mě vzbuzuje lásku k zelenému trávníku je letní sekání naší malé zahrádky. Respektive to není přesné vyjádření, vlastní sekání elektrickou mašinkou od firmy Husqvarna, která má záběr něco kolem 30 cm. mě nijak netěší, ale když se pak člověk bosky proběhne po výsledku své práce, tak je to super pocit, tedy až do té doby, než šlápnete na nějakou zatoulanou včeličku. Leč to bude znít dost bláznivě, zvláštní pocit uspokojení a radosti mám také při sušení sena. Můžete si říct, že seno přeci není zelené, a ani nesouvisí s trávníkem, ale prostě jsem si tuhle poznámku, která ve mě vyvolává vzpomínky na parná léta, kdy už i ten trávník přestává být svěže zelený, nemohl odpustit.

Snad se mi alespoň trošku povedlo vyjádřit, co mě přimělo pojmenovat tyto stránky trošku zvláštně, leč ve své podstatě velmi logicky. Doufám totiž, že ten název vyjadřuje charakteristiku těchto stránek, které by měli člověka osvěžit, obohatit a přinutit ho se na chvilku zastavit a zadumat se o věcech natolik všedních, že o nich vlastně ani nepřemýšlíme.